Je pro české kluby lepší angažování českých nebo zahraničních hráčů?

Rozluštit hádanku o tom, zda nakoupit zahraničního hráče, nebo vsadit na domácí líheň, je v každém z našich klubů velmi obtížné. Záleží na mnoha faktorech, které ovlivňují smýšlení vedení při nákupu hráčů.

Pokud se podíváme na vítěze Chance Ligy, nabízí se odpověď, že ideální složení je mix českých hráčů, kteří tvoří určité jádro týmu, doplněný těmi z ciziny. 

Holeš, Douděra, Bořil, Zima, Provod, Chorý, Chytil, Kušej. Česká kolonie ve Slavii Praha, kde zmiňovaní hráči obsazují všechny pozice. Myšleno část obrany, zálohy i útoku. Ve Slavii je tato česká skupina doplněna o fotbalisty, kteří je umí v systému Jindřicha Trpišovského vhodně doplnit, a vůbec nevadí, že nemluví českým jazykem. Oscar, Ogbu, Diouf, Botos, Zafeiris nebo vynikající Moses, který byl na jaře jedním z nejlepších hráčů. Proč byl tak dobrý a skvěle zapadl? Tohoto nigerijského fotbalistu vedl v Karviné před přestupem Martin Hyský a pod ním udělal Moses velký progres. Hyský viděl jeho tah na branku a naplno ho dokázal využít. Výsledkem byla ofenzivní hra Karviné, kterou se v uplynulém ročníku prezentovala. No a po přestupu na tom nechtěl Jindřich Trpišovský nic měnit. Proč taky, když to funguje? Hraj to, co jsi hrál doteď, a my budeme spokojeni. Výsledkem byly vynikající výkony Mosese v sešívaném dresu. Spolu s nákupem Chorého a Kušeje jeden z nejlepších přestupů v uplynulém roce v rámci české ligy.

Jindřich Trpišovský ordinuje styl, ve kterém poznáte jeho rukopis. A tady je obrovský rozdíl oproti konkurentovi z Letné. Vedení přivádí do Edenu fotbalisty, kteří zapadají do systému hry, jímž se chtějí sešívaní prezentovat. Nákupy Chorého a později Kušeje byly organizovány určitě až po konzultaci s trenérem. Kušej běhavý, tahový hráč, který skvěle zapadá k Chorému a jehož předností je poziční hra a vytváření volných prostor pro spoluhráče. Na jaře bylo vidět, že si ti dva umí vyhovět a vědí, co mohou jeden od druhého očekávat. Přesně takhle to měl trenér Trpišovský nalajnované. Hráči chápou přechody, obrannou činnost, postavení na určitých pozicích, které má na mysli trenér, a oni to plní. Je těžké dnes Slavii přehrát fotbalově. Umí držet balon, protože každý hráč na hřišti přesně ví, kde se má pohybovat a jak reagovat na vývoj hry. 

Nejvytěžovanějšími hráči byli Chorý, Zafeiris, Douděra, Oscar nebo Provod. Je to mix různých národností, ze kterých dokázal Trpišovský vytvořit dobře namazaný stroj.

Pokud se podívám na data narození, jde o soubor mladých i zkušených fotbalistů. Přijde mi, že slávistický trenér upřednostňuje systém a koncepci hry před věkem hráčů. Pokud v nich vidí přínos do hry, kterou chce praktikovat, nevadí mu, jestli je hráč mladší či nikoliv. Zajímá ho profil hráče. Nedávné pořízení Mosese, kterému je přes dvacet let, dokázal Trpišovský naplno využít. Naproti tomu neváhá využívat potenciál Bořila, Holeše nebo Chorého, kterým už bylo třicet. Pokud by se nezranil Kliment, který byl v životní formě, pořídili by mu ho do Edenu také. Ve Slavii nikomu nezáleží na národnosti ani věkovém rozdílu, protože dohromady z nich realizační mužstvo dokáže udělat vynikající stroj, který se bude i v příští sezoně špatně zastavovat. Kdo se nepřizpůsobí tomu, co se po něm chce, nemá u trenéra šanci.

V Plzni mají na lavičce stratéga Miroslava Koubka, který jde podobným směrem. Červ, Kalvach, Kopic, Šulc, Vašulín, Vydra, Jemelka, mladičký Panoš a i Jedlička v bráně. Česká stopa, která je vhodně doplněna o zahraniční individuality v podobě výborného Memiče, Dweha, Adua, Durosinmiho. Navíc přibudou do týmu Ladra a  Višinský. Ofenzivní fotbalisté, kteří byli oporou svých týmů. Nepochybuji o tom, že Koubek pro ně místo v sestavě najde. Plzeň vyznává běhavý ofenzivní fotbal a tato jména budou dobře zapadat do myšlenkových pochodů Miroslava Koubka.

Nesmím opomenout porovnání se Spartou. A právě tady narážím na obrovský rozdíl v myšlení vedení. Sparta přivedla Enemeho a Hollého. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale co zvláštní je, že žádný trenér neurčil, zda se mu budou tito fotbalisté hodit do koncepce. Sparta ještě žádné jméno na trenérskou lavičku neoznámila, ale už nakupuje hráče. Tady se trochu divím i samotným fotbalistům, že do takového rizika jdou. Většinou před přestupem proběhne i rozhovor s trenérem, který nastíní, proč o daného fotbalistu stojí, kam s ním počítá, jaké s ním má plány do budoucna. Tady narážím na neschopnost rozdělování funkcí ve vedení Letenských. Pokud pánové Čupr s Rosickým rozhodují o koncepci hry a systému a dle toho nakupují, pak se mohou postavit na lavičku rovnou oni a nepotřebují shánět trenéra, který asi na Letné nemůže o ničem moc rozhodovat. Lars Friis to nedokázal ukočírovat. Stejně jako nedokázal sjednotit soubor balkánských horkých hlav, které nepochopily, že úspěch klubu by měl být stavěn nad jejich rozpory a národnostní rozdíly. 

Tím už narážím i na provázanost skautingu s trenérem a vedením. Zajímalo by mě, co by nastalo, pokud by teď přišel nový kouč a řekl by, že mu styl Enemeho nebude zapadat do systému, který chce vyznávat. Co by mu vedení řeklo? Dle mého názoru má nejprve přijít trenér, jemuž má vedení pořizovat či navrhovat vhodné fotbalisty, kteří svou hrou zapadají do filosofie kouče. 

Na Spartě se rozhodli jít v posledních letech při výběru hráčů zahraniční cestou. Příchod nějakého českého je spíše výjimkou. Vindahl, Birmančevič, Laçi, Kairinen, Rrahmani, Olatunji, Tuci, Uchenna, Sørensen, Krasniqi, Preciado, Ross, Andersen, ale i Haraslín. Českou vlajku drží Vitík, Panák, Kuchta, Ryneš, Suchomel, Wiesner, Zelený, Vydra, Sadílek. To je stručný mix Letenských, ze kterého vyždímal Priske mistrovský soubor. Mužstvo tehdy táhli Kuchta, Haraslín a Birmančevič. Tato trojice drtila obrany ostatních klubů a Priske z nich svým pojetím hry dokázal vyždímat veškerý potenciál.

Friis hru změnil na více defenzivní, a tím se přednosti Birmančeviče i Haraslína na hřišti výrazně omezily. Nakonec se Friisovi systém rozpadl úplně a Sparta přestala být postrachem. V této sezoně se prosazoval jen Haraslín stylem, co si neudělám sám, to nemám. On věděl, že pokud někomu balon přihraje, už se mu nemusí vrátit, tak si ho často raději nechal. V tom vidím obrovský problém Sparty. Neumí využít potenciál výborného fotbalisty a jemu samotnému se hra časem otráví. Koubek s Trpišovským uvažují jinak. Oni by na něm tu hru postavili. 

I ve třetím týmu právě skončeného ročníku sedí na lavičce velmi zkušený lodivod. Pavel Hapal byl ještě nedávno na odvolání, když se Baníku Ostrava nedařilo, ale vedení ho podrželo, hra si sedla a najednou se stalo z Baníku mužstvo, které začalo vyznávat moderní ofenzivní fotbal. Nepamatuji si zápas, ve kterém by tým Pavla Hapala zalezl a bránil. On chtěl diktovat tempo hry. V Ostravě vsadili na pevný český základ. Chaluš, Frydrych, Pojezný, Boula, Buchta, Holzer, Šín, Kubala, Zlatohlávek. Tato jména jsou doplněna o dva vynikající slovenské fotbalisty v podobě Prekopa s Rigem. A nesmím opomenout mozek týmu, který pochází z Brazílie. Ewerton Paixão da Silva. Hráč, okolo kterého se nebál Pavel Hapal postavit značnou část přechodové útočné fáze. Ewerton je vynikající ve čtení hry. Trenér to dobře ví a uměl to letos využít. Výsledkem bylo třetí místo. Dokázali by takto využít potenciál Ewertona na Spartě? V současné době si to nemyslím, ale to už si jen spekuluji v hlavě. 

To byl stručný výčet některých našich klubů, ve kterých se nedá jednoznačně určit, zda je lepší si pořídit českého fotbalistu, či vsadit na zahraniční akvizici. Spíše jde o to, zda bude zapadat do trenérova systému v daném klubu. Pořizovat si dnes nadějného českého fotbalistu je do značné míry pro trenéra riziko. Fotbal se ubírá tak dynamickým směrem, že trenéři potřebují hotové hráče, kteří budou ihned zapadat. Jednoduše není čas zkoušet. Počítají se výsledky a těch chce většina vedení v klubech dosáhnout v co nejkratším čase. Pokud koupíte Šulce, víte, do čeho jdete a upřednostníte ho před nadějným mladým fotbalistou, ze kterého za pár let možná něco bude. Zda je to dobře, nebo není, to nechám na čtenářích. Nedílnou součástí úspěchu je provázanost jednotlivých oddělení, kdy na sebe navazují spoluprací. Základní kámen by však měl být trenér, kterému by se mělo vedení snažit přivést hráče odpovídající jeho koncepci. Někde to chápou, jinde na to nemohou přijít už několik let. 

Pochopitelně bychom se tu mohli bavit i o úrovni akademií, odchovancích, na kterých by v budoucnosti kluby stavěly svou hru, a dalších věcech, ale to už jsou složitější témata. Jistěže by nejraději každý klub začleňoval své odchovance do A-týmu, ale těch potenciálních hvězdiček je čím dál méně. Záleží také na rozpočtech klubů, kdy některé mohou nakupovat, koho se jim zamane, a jiní otáčí před nějakou vyšší investicí každou korunou. Záleží na ambicích daných mužstev. Někde hrají o evropské poháry a na zkoušení nevyzkoušeného není čas, jinde si to mohou dovolit, protože je pro ně úspěchem umístění v polovině tabulky a vyšší ambice nemají. Zkrátka faktorů, které ovlivňují, zda si pořídit zahraničního či domácího fotbalistu, je mnoho. 
Dnes je hra postavena na kreativních fotbalistech, kteří diktují, co se na hřišti bude odehrávat, a je v podstatě jedno, v jaké zemi se narodili. Zmiňovaní Šulc, Ewerton, Zafeiris, Birmančevič, Haraslín a další jsou toho důkazem. Záleží však na trenérech, zda uvidí jejich potenciál a dokáží ho využít i na jejich dalších štacích. Na Slavii nebo v Plzni s nimi umějí pracovat, na Spartě momentálně nikoliv, a proto je rozdíl mezi těmito kluby ve hře a v pojetí tak rozdílný. Tím i odpovídám na titulní otázku. Myslím si, že výhodnější není žádná varianta, záleží na trenérovi, jak s hráči pracuje, a je jedno, jaké je daný fotbalista národnosti.