Rozhovor s influencerem Jiřím Holzmannem o tom, jak fotbal lépe zpřístupnit fanouškům s handicapem

Pokud máte Instagram, tak Jirku Holzmanna a jeho neortodoxní smysl pro humor už pravděpodobně znáte. Právě humor ale dnes půjde tak trochu stranou. V rozhovoru a následném souhrnu s Jirkou rozebereme, v jakých oblastech se přístup klubů k handicapovaným fandům za poslední roky výrazně zlepšil a kde po zlepšení naopak stále zoufale volá.

Mohl byste se čtenářům prosím nejprve představit?

Původně pocházím z malinké obce Obříství u Mělníka, ale střední i vysokou školu jsem absolvoval v Praze, kde jsem pak i zůstal, našel jsem si zde bydlení a postupným vývojem jsem tedy nakonec zakotvil v hlavním městě. Profesně působím jako produkční u jedné neziskové organizace, a co se fotbalu týče, odmala fandím Slavii, a to zejména díky tátovi. Kromě toho jsem aktivní i na sociálních sítích. S kamarádem Petrem Burdou natáčíme pod přezdívkou Stounman29 nejrůznější videa na Instagram. V neposlední řadě jsem také už dvaadvacet let frontmanem skupiny The Tap Tap.

Skupinu The Tap Tap si můžete poslechnout ZDE

Veleúspěšný instagramový účet Jirky a jeho kamarádů plný toho nejvytříbenějšího černého humoru najdete ZDE

Pokud se nějaký fanoušek s handicapem rozhodne vydat se na fotbal, na koho by se měl obrátit? Kde může najít potřebné informace?

Nejprve bych chtěl říct, že dnes už je ta doba v tomhle směru opravdu hrozně vepředu. Poprvé jsem byl na fotbale v sezoně 1995/96, kdy Slavia na Žižkově získala první titul po padesáti letech. Když jsme tam s tátou dorazili s vozíkem, tak bylo vidět, že nikdo nepředpokládal, že by se tam vůbec nějaký fanoušek na vozíčku mohl objevit. Seděli jsme pak na dřevěné rampě, která byla určená pro televizní kamery. Výhled byl naprosto příšerný, skoro nic jsem neviděl, ale zážitek to byl obrovský. Právě to mě nakoplo k tomu, abych aktivně navštěvoval zápasy spolu s dalšími fanoušky. První živý zápas se tedy po technické stránce tolik nevydařil, ale v dnešní době už je to samozřejmě někde jinde a všechny kluby jsou v tomhle směru v nějaké míře aktivní. Vždycky je ale co zlepšovat. Vzorem nám může být zahraničí, kde kluby handicapované fanoušky na svá utkání zvou, a to i prostřednictvím reklamy, navíc pro ně pořádají i všemožné aktivity mimo zápas samotný.

Pokud se člověk s handicapem, který nikdy na fotbalovém utkání nebyl, rozhodne na nějaké podívat, tak to jenom kvituji a doporučuji. Myslím si, že kolem toho panuje drobný mýtus, kdy je fotbal považovaný za něco nebezpečného, což vzbuzuje obavy, že se někdo na stadionu nemusí cítit bezpečně, zejména kvůli přítomnosti fanouškovských skupin druhého týmu. To bych velmi rád vyvrátil. V současnosti jsou zápasy spíše kulturní událostí, vyvrcholením nějakého doprovodného programu. Třeba na Slavii máme skvělou fanzónu, kde nám nabízejí i občerstvení. Řekl bych, že v létě není žádný problém na stadion vyrazit i čtyři hodiny předem a strávit tam příjemné dopoledne s rodinou. Pokud tedy člověk není kvůli svému handicapu zásadně citlivý na zvýšenou hlučnost, tak ať rozhodně neváhá a na českou ligu vyrazí.

A jak na to?

Vůbec nejjednodušší a nejjistější je to uskutečnit přes ticketing klubu, který chce daný člověk navštívit, protože má tím pádem záruku, že se o něj postarají, že mu doporučí vhodný sektor a poradí, jak se na stadionu nejlépe zorientovat.
Druhou možností je využít projektu „Hrajme zodpovědně“ sázkové kanceláře Fortuna. V rámci tohoto projektu totiž funguje i podprojekt „Fandíme všichni“. Když na jejich stránkách vyplníte příslušný formulář, tak vám Fortuna může zajistit návštěvu zápasu českého klubového i reprezentačního fotbalu. Spolupráce aktuálně probíhá s kluby SK Slavia Praha, Bohemians Praha 1905 a také s hokejovými kluby HC Sparta Praha a Bílí Tygři Liberec. Kdyby tedy třeba někdo chtěl vycestovat za českou reprezentací na utkání například z Prahy do Olomouce, tak je Fortuna tenhle zážitek ochotná zprostředkovat.

Jak vypadá takový výjezd na zápas reprezentace, to můžete zhlédnout ZDE

Formulář k projektu „Fandíme všichni“ najdete ZDE

A co nevidomí fanoušci?

Nevidomí fanoušci jsou velmi zajímavá, specifická skupina. Já konkrétně můžu mluvit o zkušenostech ze Slavie, kde byla například v jednom z derby možnost pustit si v rámci rádiového přenosu komentář, který se oproti běžnému televiznímu komentáři lišil tím, že byl plně uzpůsoben faktu, že fanoušci nemohou vidět nic z toho, co se odehrává na hřišti. Na vybraných zápasech navíc klub poskytuje průvodce pro nevidomé, kteří během utkání sedí po boku fanoušků a popisují jim dění na ploše.

Navštívil jste už mnoho ligových stadionů. Které z nich jsou pro handicapované fanoušky dobře přístupné a které naopak v tomto ohledu volají po zlepšení?

Největší roli hraje to, kdy byl stadion vybudovaný. Pokud má za sebou stadion letitou historii, tak se na něm zákonitě objevují určité překážky a bariéry. Je ale znát, že se na tom kluby snaží pracovat například tím, že se ucházejí o různé evropské granty, díky nimž by mohly stadion zrekonstruovat do přístupnější podoby. Příjemně mě překvapil třeba liberecký stadion, kde se díky výtahu pohodlně dostanete přímo do sektoru hostí, což je parádní, jelikož se tím vyhnete různým nepříjemným situacím. Místa určená pro vozíčkáře se totiž často nacházejí v blízkosti hlavní tribuny, takže když jste na výjezdu, tak se lehce ocitneme mezi fanoušky domácích. I na této kaňce ale už kluby pracují a postupně zpřístupňují i hostující sektory. Je tedy samozřejmě co zlepšovat, ale dobrá zpráva je, že se s tím pracuje.

Co se parkování týče, myslí na to kluby dostatečně?

Je pravda, že v případě stadionů, které jsou situovány uprostřed městské zástavby, je parkování poněkud dramatické. Konkrétně třeba v Liberci je přístup k sektoru hostí možný pouze zadní cestou, jež se v jednu chvíli mění na cyklostezku, což může být občas docela dobrodružné. Na druhou stanu jsou na to kluby vcelku dobře připraveny a dokáží vám poskytnout dostatečné informace, kudy se máte vydat a co máte dělat. Ve finále se ale u stadionů s dodávkou nebo s autem, které potřebuje větší prostor pro manipulaci, vždy nějak zaparkovat dá.

Když to shrneme, s jakými největšími problémy se obecně fotbaloví fanoušci s handicapem musejí potýkat?

Nejtristnější zkušenosti mám pravděpodobně s toaletami. Nechci, aby se Tepličtí nějak urazili, jejich stadion je bezpochyby krásný, dříve na něm dokonce hrávala i reprezentace, a navíc patří k těm největším v zemi. Nedá se ale přehlížet, že u toalet pro vozíčkáře ani nejsou dveře. Na jiných stadionech toalety pro vozíčkáře mnohdy využívají spíše jako skladiště košťat a mopů, které pak musíme vyndávat my. Je totiž tak nějak obecně předpokládáno, že vozíčkářů není zase tolik, takže změna většinou přijde až ve chvíli, kdy si někdo stěžuje.

SOUHRN: Co by se dalo zlepšit?

Přístup českých klubů k fanouškům s handicapem doznal v posledních letech výrazného zlepšení. Pochvalu si v tomto ohledu zaslouží především pražská „S“. To nicméně neznamená, že by nebylo co zlepšovat:

Toalety

V rozhovoru je tento problém popsán velmi trefně. Stav toalet pro handicapované je na některých stadionech více než nevyhovující.

Místa pro hostující vozíčkáře blízko sektoru domácích

Místo vyhrazené pro vozíčkáře je na některých stadionech vybráno poněkud nešťastně, jelikož se nachází blízko sektoru domácích, což v případě handicapovaných fanoušků na výjezdu není zrovna ideální řešení. Vhodnější by bylo, kdyby stadiony disponovaly odděleným prostorem jak pro handicapované domácí fanoušky, tak i pro ty na výjezdu.

Výtahy

Také výtahy na stadionech mnohdy chybějí, byť jsou pro pohodlí handicapovaných fanoušků naprosto klíčové.

Málo možností pro fanoušky se zrakovým postižením

Zejména Sparta se Slavií se v tomto směru snaží. Sparta nedávno pořádala pro nevidomé sparťany prohlídku stadionu. Při každém domácím zápase je navíc k dispozici audiopopisný komentář utkání, který je této skupině fanoušků šitý na míru. Takový druh komentáře občas nabízí i Slavia, nicméně fandové jiných klubů tuto možnost nemají, nebo tedy určitě ne pravidelně. Cílem by tak jednoznačně mělo být dosáhnout toho, aby byl audiopopisný komentář poskytován ke VŠEM zápasům Chance Ligy. Zařídit to mohou kluby samotné po vzájemné dohodě, případně i třetí strana. Z hlediska finančních nákladů by to problém jistě být neměl.

Nedostatek možností pro fanoušky s poruchou autistického spektra

Nevyhovující podmínky na stadionech znamenají pro osoby s poruchou autistického spektra a jejich blízké v praxi často to, že zkrátka raději zůstanou doma. Bylo by tak více než na místě podpořit i tuto opomíjenou skupinu fanoušků, a to v několika krocích. Fanouškům s PAS by měla být vyhrazena ta nejméně hlučná část stadionu, poblíž které by se navíc nacházela i zvukotěsná klidová zóna, kam by fanoušci měli možnost se odebrat v případě, že by toho na ně bylo moc. Samozřejmostí by měla být i protihluková sluchátka či špunty do uší a také personál, jenž by byl v oblasti práce s osobami s PAS vyškolen. Co se vstupu na stadion týče, ten by měl být této skupině fanoušků umožněn dříve než ostatním, aby se omezil případný stres z velkého počtu lidí a tlačenic. Poskytnut by měl být i přesný rozvrh doprovodného programu a podrobný plánek stadionu, aby se tím u těchto osob předešlo strachu z neznámého a neočekávaného. Autismus nelze paušalizovat, takže samozřejmě ne každá osoba s PAS by těchto služeb chtěla využít, ale faktem je, že by tyto možnosti existovat měly. Minimálně do budoucna by o tom alespoň ty vetší kluby mohly přemýšlet, a to ve spolupráci s organizacemi, které se autismu věnují. Průkopníkem je v tomto směru například Manchester City.